Nyní pracuji jako poradce pro výživu na plný úvazek. Rozhodl jsem se ze dne na den, že si půjdu za svým snem. A to je změnit stravovací návyky a pohled na sport co nejvíce lidem.
Když se ohlédnu do minulosti, byl jsem přesně ten typ, pro kterého byla strava až na posledním místě. Zajímal mne jen alkohol. A to již v útlém dětství. Nejsem na to pyšný, ale díky tomu všemu jsem dnes tím, kým jsem.
Myslel jsem si, že se založením rodiny se vše změní, ale bylo to naopak. Snad proto, že jsem byl tehdy velmi mladý. Když jsem poznal svou manželku a oženil se, bylo mi 18 let. Když mi bylo 19 let, narodila se první dcerka. I po těchto událostech mě ale stále provázela lhostejnost k životu a k mému tělu. Alkohol jsem neodhodil.
Život plynul, kila přibývala. Za další 4 roky se nám narodil syn. V té době jsem díky zaměstnání omezil alkohol, ale o to více jsem si huntoval tělo jídlem.
Krásně jsem se obaloval tukem. Nevím, co jsem čekal. V roce 2016 jsem se rozhodl jezdit kamionem. A jsem už takový, že když mám nějaký chytrý nápad, prostě to musím zrealizovat. Jedním slovem katastrofa. Stravování stylem 2-4 litry Coly denně, balík sušenek, hnusné separátové párky a konzerva – to byl můj denní příjem. Plus dva bochníky chleba a 20 rohlíků na týden. Nechtěl jsem utrácet za stravu.
Nevěděl jsem, že jídlo je to, co nám pomůže. Ale i kdyby mi v této době někdo řekl, jak bude směrovat můj život dál, nebudu mu věřit. Vysměji se mu. A zaklepu na čelo. Někdy v roce 2018 jsem začal žít v čím dál větším stresu. Naše první dcerka má jistý handicap. A zdálo se, že ho má nejspíše i náš syn. Což se potvrdilo. Jen handicep je trošku jiný.
Já na kamionu, manželka doma sama. Ta tedy mezitím také kynula. Teď už vím, že mi za tato slova nevynadá. Vlastně by mi nevynadala nikdy, protože oba zastáváme názor, že si za to můžeme jen my sami. Bohužel jsme ale v tomto směru zanedbávali i děti. Jak jsme jedli my, jedly i naše děti. Dcerka tedy kynula s námi, syn naopak nepřibíral a byl lehce pod hranicí podvýživy. Na přelomu ledna a února 2018 mne postihl můj první žlučníkový záchvat. V kamionu, stovky kilometrů od domova. Majitel firmy mne odmítl stáhnout domů a já si to slušně protrpěl bez léků. Došlo mi, že takto ne. Poslední týdny mi nebylo dobře, váha klesala, vypadal jsem jako smrtka. Měl jsem 95 kg. Po návratu domů jsem si prodělal další záchvat a rozhodl se změnit zaměstnání. Tato změna mne paradoxně stála 20 kg nahoru za 2 měsíce. Jojo efekt s dárečkem navíc.
Tělo si udělalo slušnou zásobu energie. Když jsem se v dubnu 2018 postavil na váhu, málem jsem odpadl. Téměř 120 kg. Manželka dokonce lehce přes.
Rozhodl jsem se ze dne na den, že takto to dál nechci. Koupil jsem si tepláky 4 XL, tričko 4XL a vyrazil poprvé do fitka. Stravu jsem neměl pořešenou, nechápal jsem vůbec nic. A strašně mě to nebavilo. První krize přišla, když jsem neměl ani po třech měsících žádné výsledky. Cvičení ve fitku šlo bokem a začal jsem přemýšlet nad stravou. Internet plný diet. Dukanová, bílkovinná, tukožroutská polévka atd. Horší jak na tržnici.
Naštěstí jsem vnitřně chápal, že to není správná cesta. A vydal se cestou improvizace. Našel jsem si na YouTube videa o cvičení a tím se dostal i k otázce stravy. Začal jsem chápat, na jakém principu tělo funguje. A nořil se hlouběji do otázky, jakou roli hraje v našem životě jídlo. Je to neuvěřitelné, ale byl jsem vlastně celou dobu podvyživený. Jak paradoxní, že?
Na konci roku jsem měl úbytek cca 15 kg. Také manželce změna stravy lehce prospěla, zmizelo 20 kg. Jen jsme si toho nikdo nevšiml. Člověk, když je obézní, nevidí to na jiných, neřeší to. Sice jí zmizeli kilogramy, ale bohužel přišla antidepresiva. A cukrovka II. typu. Dnes už cukrovku nemá.
V lednu 2019 jsem se rozhodl zkusit Low carb. Zafungovalo to snad okamžitě. Kila letěla dolů a já zjišťoval, že tohle je to, co mne strašně baví.
Bylo mi trapné to přiznat. Jak máte přiznat s váhou 105 kg, že milujete fitness a že milujete zdravou stravu, když ještě nedávno jste holdoval tekutému rohlíku a ležení na gauči. Potají jsem studoval, potají jsem se učil. Přibližně 4 měsíce jsem držel striktní low carb směr, ale pořád mi něco chybělo. Byl jsem takový vycuclý. Díky samostudiu jsem pochopil, že mi chybí sacharidy a ze dne na den jsem přešel na klasickou vyváženou stravu.
V té době jsem měl již kolem 90 kg a také postava změnila tvary. Byl jsem na sebe hrdý a dával to okolí náležitě znát. Ačkoliv jsem nárazově změnil počet sacharidů (z 20 na 250), nic se nestalo. Žádný jojo efekt nenastal. A to díky kouzlu zdravé redukce – kalorickému deficitu.
Správné nastavení makroživin mne dostalo postupně na 77.6 kg. Chtěl jsem své znalosti otestovat a hecoval jsem manželku. V této době nastal také u mě největší zlom. Začal jsem absolvovat patřičné kurzy, abych měl informace přímo od zdroje, ale nikde o tom nemluvil. Narazil jsem totiž i na takové ty rádoby chytré, kde jsem se krásně zasmál tomu, co vlastně cpou lidem do hlavy, ale tak už to je. Ne každý zastává stejný názor. Stoupalo mi sebevědomí.
V únoru 2020 jsem ukončil redukci s 9 kg tuku v těle a skočil jsem do objemové fáze. Přežil jsem i karanténu a zavřená fitka. Byl to čas k tomu se dále učit a vzdělávat. A zároveň jsem se rozhodl, že se začnu práci poradce věnovat na plné čáře. Založil jsem skupinu, rozdal 60 jídelníčků zdarma a zkoušel jsem. Plně jsem si ale neuvědomoval jednu věc. A to, jak moc jsem vlastně své tělo vyléčil. O tom mne přesvědčil až můj žlučník. Po dvou letech se mi ozval. V červnu 2020 jsem byl hospitalizován na interně. A tím to neskončilo. Málem jsem zemřel.
Nehledím na estetiku. Ano, každému se líbí, když vypadá hezky, když se za ním někdo otočí, když mu poví lichotku. Ale k čemu nám tohle vše je, když naše tělo nebude zdravé? Z mé pozice nesmím lidi léčit. Ale mohu jim ukázat správnou cestu. Stojím si za tím, že cesta vede přes jídlo a pohyb. Ano, ne u každého je pohyb možný, ale i procházka přírodou nám pomůže se stresem a dalšími věcmi. A není to nic složitého.
Mně osobně jde nejvíce o zdraví. Máme děti, máme rodinu, stát se může cokoliv. Jsem toho příkladem. Dne 18. srpna jsem nastoupil na plánovanou „banální“ operaci žlučníku. Operace se zvrtla. Poranily mi něco uvnitř a já 24 hodin krvácel, aniž by to někdo věděl. Následovala okamžitě druhá operace. Když jsem pak na JIP viděl monitor se srdíčkem, došlo mi, že jen díky mojí změně žiji. Mít tu váhu, kterou jsem měl, moje tělo by zřejmě nezvládlo 150 tepů za minutu po dobu téměř dvou dnů. Došlo mi, že naše tělo musí být zdravé, připravené na boj s nemocí. Život máme jen jeden. A tělo také jen jedno. A my si je kolikrát dobrovolně ničíme tím, jak se stravujeme.
Nedáváme tělu potřebnou energii, nedostává potřebnou péči. Přitom tělo nám oplatí vše, co mu dáme. Čtrnáct dní před operací jsem prohlásil, že si myslím, že za to, co jsem tělu obětoval, by mi toho vrátilo málo. Tělo mi ovšem vrátilo mnohem víc. Nejen že žiji, ale mohu pomoci změnit život spoustě dalším lidem, pokud o to budou stát. A to je pro mne největší dar. Nesoudím nikoho podle váhy, neptám se, jak je možné, že váží třeba 150 kg. I já takový přece byl.
A každý máme právo na to život plnohodnotně prožít. Dnes mám 3 děti, nejsem jen výživový poradce, ale i certifikovaný Fitness trenér. Mám za sebou již několik kurzů, včetně jednoho nejdelšího v ČR. Jsem více než schopný a připravený na to, provést vás změnou životního stylu.
